Okamžik, kdy se dvě osoby rozhodnou spojit své životy do jednoho společného putování. Svatby se dle nařízení katolické církve nesměly konat od 1. neděle adventní až do Božího hodu vánočního a také od Popeleční středy do Božího hodu velikonočního. Nejvíce svateb se konalo v lednu a únoru, kdy byl hospodářský klid a zároveň se konal masopust a také v říjnu a listopadu, kdy bylo hodně zásob po žních. Podle rčení „Svatba v máji, nevěsta na máry“ se svatby také příliš nekonali na jaře, protože pokud by žena otěhotněla v květnu hned po svatbě, byla velká pravděpodobnost potratu, z důvodu raného těhotenství během prací na polích.
Věk novomanželů
Často v zápisech nalezneme věk novomanželů, který nám může sloužit jako orientační při hledání křestního listu. Věk nám může také pomoci lépe nahlédnout do historie našich předků. Mohlo se jednat o dva mladé novomanžele, kteří se brali z lásky. Narazit však můžeme i na větší věkový rozdíl. Často tomu tak bylo v případě, že starému sedlákovi zemřela žena a on se tak znovu oženil s mladou děvečkou. V zápisech můžeme narazit také na nezletilé novomanžele a v tomto případě musel se sňatkem souhlasit otec, jehož souhlas byl vyjádřen v poznámce zápisu podpisem nebo pokud neuměl psát – třemi křížky.
Svědkové
Svědek na svatbě není jen formální záležitostí, ale má hluboké historické kořeny, které sahají až do starověku. Ve starověkém Římě byl svědek přítomen nejen u svatebního obřadu, ale i smluvních dohod, kdy měl zaručit jejich dodržení. Tato tradice se postupně stala pevným prvkem svatebních obřadů. Svědky byly časti blízcí přátelé, sourozenci nebo jiní členové rodiny, kteří mají pevné místo v životě ženicha a nevěsty. V záznamu často vidíme i povolání, kterému se svědek věnoval.
Tradice
Tradice nosit bílé svatební šaty, které symbolizují čistotu a nevinnost nevěsty, se začala ujímat až v 19. století pod vlivem západní kultury. Dříve byla zvykem nosit spíše barevné šaty, které odrážely rodinnou či regionální příslušnost. Také závoj měl významnou symboliku, představoval krytí nevěsty před zlými silami. Rovněž svatebčané si oblékali své nejlepší oblečení, často nově ušité speciálně pro tuto událost. Svatební průvod se vydal z domu nevěsty směrem ke kostelu, kde se konala slavnost svatebního obřadu. Způsob přesunu k cíli byl podmíněn majetkovým postavením snoubenců – někteří kráčeli pěšky, jiní využívali tažných vozů, zatímco šlechtici si užívali pohodlí kočárů. Během průvodu se věnovala zvláštní pozornost různým znamením, která měla předpovědět zda bude manželství šťastné. Existovala řada pověr a varovných signálů. Potkat například vůz naložený hnojem přinášelo smůlu. Zvuk umíráčku nebo dokonce setkání s pohřebním průvodem byly považovány za náznak krátkého trvání manželství.